TŌBUKAN

iaidó (japonsky: 居合道), (čti jako jajdó) je souhrnný název pro některé způsoby japonského šermu. V překladu se dá slovo iaidó zhruba vyložit jako „cesta duševní rovnováhy a okamžité reakce“. Způsob použití meče je v iaidō založen na skutečnosti, že již tasení meče z pochvy je bojovou reakcí na okolnosti, kdekoliv se člověk nachází, tak je schopen bezprostředně a adekvátně reagovat na vzniklou situaci. Tasením meče se útok blokuje, odráží, či se rovnou eliminuje samotný protivník nebo popřípadě až dalším následným sekem.

O významu předpony "I Ai" ve slově iaidō: "Fráze Tsune Ni Itte Kyu Ni Awasu" znamená "Vždy, co děláte, ať už spíte, jdete, běžíte nebo sedíte (Tsune Ni)" a "Ať jste kdekoliv (Itte, Iru)" musíte "Být napojeni (Awasu)" (být napojeni na dění kolem sebe, být jeho součástí). I pochází z Itte a Ai z Awasu a je zkrácené vyjádření a způsob, jak si pamatovat tuto frázi. Dalšími významy Awasu 合わす – spojit, sjednotit, stmelit, přizpůsobit, uvést do harmonie. Tím je zcela jasné, v jakém kontextu je zamýšlen význam awasu ve frázi "Tsune Ni Itte Kyu Ni Awasu". Být spojen se svým okolím (v celek) / sjednotit své chování s okolím / být se svým okolím stmelen v jeden celek / přizpůsobit se svému okolí / být v harmonii se svým okolím.

Některé prameny definují iaidō jako bojové umění reakce na protivníkův pohyb bezprostředním tasením meče a sekem, kdekoliv a kdykoliv.

Cvičení iaidó vyžaduje klid ducha, extrémní soustředění a dovednost. Každý pohyb, jako pohyby rukou či nohou a těla, musí být dokonale koordinovány. Provedení technik je jenom jednou částí iaidō, druhou je posilování ducha a charakteru skrz cvičení technik meče, soustředění, způsob dýchání, ovládání těla, boků a Tandenu, trpělivosti, udržení si pozornosti, klidu a rozvahy v situacích ohrožení života. Tréninkem a osvojováním iai principů se člověk učí přiměřeně reagovat na situace kolem sebe a tím udržovat rovnováhu ve svém okolí. To vše se pak při usilovném tréninku a vedení od učitelů prolíná do osobnosti cvičence a utváří tak jeho chování v životních situacích.

Cvičenci iaidō cvičí nejdříve techniky iai s dřevěným mečem Bokutō plastovou pochvou a posléze cvičí s mečem na iai iaitō. Je obvyklé používat nejdříve tupou repliku meče Mogitō a posléze pokročilejší cvičenci cvičí se skutečným ostrým mečem Shinken Většina technik iai je cvičena jako boj proti imaginárnímu (pomyslnému) nepříteli Kasōteki. To umožňuje plné provedení techniky a zase na druhou stranu to vyžaduje velké nároky na představivost cvičence. Proto některé školy Ryūha také kladou důraz na cvičení ve dvojicích, kde se simuluje reálný útok, či obrana. V některých rjúha se též používá k pochopení ovládání meče testování seku Tameshigiri.

Cvičení iaidō.

iaidó se cvičí především formou sestav Kata, tedy boje proti jednomu nebo více imaginárním soupeřům – jedná se tedy o simulaci boje. Kata jsou vodítkem, jak reagovat na různé situace, kdy mohl být v minulosti Samurai či voják napaden různým počtem útočníků, z různých stran a sám se mohl nacházet v různých pozicích (v sedu, v kleče, ve stoje), v noci – kdy neviděl, v místnosti s trámy, sloupy, nízkými stropy, před dveřmi, v úzkém prostoru atd. Především u Koryū jsou techniky zařazené v jednotlivých Kata výsledkem mnohých reálných zkušeností z bojových situací.

Součástí většiny Kata iaidō jsou čtyři po sobě jdoucí prvky : vytažení meče (Nuki), provedení seku (Kiritsuke), odstranění krve z čepele (Chiburi) a uložení meče zpět do pochvy (Nōtō). Rozhodující akcí je samozřejmě tasení a sek (Nukitsuke a Kiritsuke), jenž musí být podrobně studovány, ať už ve vztahu k cíli, který mají zasáhnout, směru kterým jsou prováděny či síle, kterou můžeme vynaložit. Důležité při cvičení Kata je důraz na načasování a přesnost technik a pohybů, stav maximální pozornosti či bdělosti zanšin, neverbální schopnosti jako je například vyvinutí tlaku na protivníka Seme.

Cílem fyzického zvládnutí Kata je naučit se lehkosti a přirozenosti v ovládání těla – pohybu těla ve vztahu s ovládáním meče. Opakované provádění Kata ve výsledku vede volnosti pohybu a učení se navození klidového stavu v situacích ohrožení života. Zvládnutí provádění předepsané formy pohybů ve výsledku vede ke stavu, kdy pro tělo, které má správný pohyb zvládnutý a provádí jej uvolněně, není problém pohyb změnit či přizpůsobit okolnostem. Efektivní využívání energie těla a psychické ovládání podporuje budování schopnosti vypořádat se s více nepřáteli, nejen se spoléhat na sílu, ale také na techniku a přizpůsobení. Iaidó je používání těla a meče v souladu s cílem přemoci více po sobě jdoucích soupeřů bez Suki (otevření k možnému/připuštění možného útoku od soupeře) a bez únavy. ”Tsune Ni Itte Kyu Ni Awasu” – ”Buď napojen na dění kolem sebe kdekoliv a kdykoliv”, i po x hodinách intenzivního tréninku či boje – to je význam známé fráze. Někteří učitelé též zmiňují, že trénink by měl být složitý a všeobsahující, zato skutečný boj, by měl být co nejvíce jednoduchý.

Na vyšších úrovních provádění iaidō, kdy fyzicky-technická stránka ovládání meče je již zvládnutá, se klade důraz na používání Kiseme (stlačení energie soupeře) před útokem či reakcí, jehož cílem je odvrátit/stlačit úmysl nebo odhodlání k útoku protivníka či protivníků a tím nemuset použít zbraň. Tato schopnost způsobí v protivníkovi zjištění, že útok nemá smysl a je moudřejší zbraň nepoužít, jelikož se jeho akce obrátí v jeho neprospěch. Tuto schopnost popisuje fráze "Saya No Uchi De Katsu", s překladem "Vítězství v pochvě meče". Skutečným významem je, že "Člověk musí dospět k vítězství před tasením meče".

Vrchol humanistické stránky iaidō popisuje pojem či filozofický princip Katsujinken (meč, který dává život). Ten nahrazuje princip meče, který život bere Satsujintō. Meč se tak v rukou svého držitele stává ze zbraně určené k zabíjení k prostředku budujícího soulad a harmonii. Dle vyjádření senseie Kishimota (jeden z vrcholných představitelů ZNKR iaidō) jde v dnešním pojetí iaidō především o obránu svého prostoru, odkud může být protivník nebezpečný. Cílem je tedy odvrácení protivníkova úmyslu nás napadnout, v horším případě odvrácení již probíhajícího útoku tak, aby protivník tento prostor opustil, nebezpečí pominulo a zároveň, aby došlo k minimální újmě naší nebo protivníka, tak jak je nezbytně nutné k vyřešení situace. Ve cvičení Kata bychom měli demonstrovat správnou techniku ovládání těla a meče v situaci boje, klidový mentální postoj, bojové odhodlání, ale né úmysl zabít protivníka.

Vznik a původ.

V knize “Bugei Ryūha Daijiten" od Watatani Kiyoshi and Yamada Tadashi, je přisuzováno zpopularizování iai stylu (cílem je zneškodnit soupeře jediným sekem meče a to ihned po (nebo i při) vytažení z pochvy) boje Hayashizakimu Jinsukemu Minamoto No Shigenobu někdy v šestnáctém století. Avšak, přibližně století před jeho narozením, nechal vzniknout iizasa ienao (zakladatel školy boje Tenshin Shōden Katori Shintō Ryū) dynamickému umění boje mečem iaijutsu. iaijutsu tedy vzniklo jako na odnož Kenjutsu jako defenzivní způsob boje proti překvapivým útokům v 15. a 16. století v Japonsku. Jeho účelem bylo zabít protivníka jedním úderem meče ihned po vytasení. Za cílem vytvořit takový obranný systém technik, byly zkoumány situace a okolnosti překvapivých útoků, aby byl navržen způsob, jak efektivně využít meč proti mnoha formám útoku.

Hayashizaki Jinsuke, iizasa ienao měli mnoho žáků a následovníků v dalších generacích a na základě jejich zkušeností a jejich výuky vzniklo posléze mnoho různých či podobných stylů a způsobů boje s mečem na základě iai principů.

Výraz iaijutsu začal převažovat přibližně v 17. století a aktuální pojem iaidō je důsledkem obecného trendu (zhumáněním Gendai Budō) nahrazením přípony Jutsu za Dō v japonských bojových uměních v důsledku zdůraznění jejich filozofických, výchovných či duchovních součástí. Cílem iaijutsu bylo rychle tasit meč a porazit nepřítele. Postupně se měnily cíle tohoto umění a metody zabíjení se změnily v metody seberozvoje, sebezdokonalování a v úsilí pomoci v tomto snažení co nejširší veřejnosti. iaijutsu se tak pomalu měnilo v iaidō.

Vývojem do 20. století vzniklo v Japonsku mnoho škol a systémů boje s mečem, jinými zbraněmi i beze zbraní, které se nazývají Koryū (staré školy). Mezi lety 1966 a 2000 japonští mistři iaidō, kteří byli představiteli různých starých škol vytvořili pod záštitou Celojaponské federace Kendō (ZNKR) zjednodušený systém výuky iaidō pojmenovaný jako ZNKR Seitei iaidó Kata. Jeho cílem je snazší přiblížení iaidō široké veřejnosti a jedná se pouze o jeho základy. Kdo chce poznat iaidō v jeho plné míře, měl by se věnovat studiu Koryū iai.

Zdroj Wikipedie 2020.