O KLUBU TŌBUKAN (東部館)

 

Ostravský  klub Tōbukan byl založen 28. října roku 2017 a 21. prosince téhož roku jej Krajský soud v Ostravě zaevidoval jako Zapsaný spolek.

Nejpokročilejší členové klubu mají za sebou dlouholetou činnost, která sahá až do roku 1994. Studovali a studují Kendō a iaidō pod vedením uznávaných učitelů v České republice i v zahraničí a nabízejí tak svým žákům kvalitní podmínky na trénincích Kendō a iaidō.

Členové klubu se mají kromě běžných tréninků možnost účastnit národních i zahraničních turnajů, seminářů a zkoušek. Činnost klubu zasahuje i do akcí spojených s prezentací bojových umění jako výchovného a vzdělávacího systému na veřejnosti. Kendō prezentujeme na  společenských akcích,  slavnostech či festivalech bojových umění po celé České Republice.

Smyslupně vyplněný volný čas, kdy se mladí lidé společně něčím zabývají a spojují je věci, které mají smysl a pozitivní dopad pro celou veřejnost, je to, co je naším cílem. Svou činností tak  přispíváme k rozvoji prevence proti  kriminalitě a drogové závislosti mládeže.

Klub je od ledna 2019 členem České federace Kendō a jejím prostřednictvím tak i v Evropské i Mezinárodní federaci Kendō. Členové pravidelně úzce spolupracují s ostatními kluby nejen na Moravě, ale v celé České Republice a svou činností podporují propagaci a činnost klubů České federace Kendō.

KEIKO NENÍ TRÉNINK


Kendō je Cesta jak formovat osobnost tréninkem pravidel japonského meče.

Kendō Keiko však není "trénink".

Důležité je být schopen stále  hledat nové možnosti a způsoby a být pokorný,

i když jste něčeho již dosáhli.

Tato pokora se týká nejen zlepšení technik Kendō a tréninku těla, ale také ducha a osobnosti.

Jen málo lidí dokáže cítit neustálé zlepšování  jako něco magického, jako nějaké kouzlo.

INSTRUKTOR

JIŘÍ VLASATÝ (イルカ)

4. Dan Kendō (9/2018), 3. Dan iaidō (9/2023), 3. Trenérská třída, akreditovaný Rozhodčí ČFK (3/2019).

"Studiu japonské kultury a japonského meče se věnuji od roku 1994. Po třech letech samostudia, tedy v roce 1997, jsem se se zájmem o společné cvičení a pomoc při založení klubu oslovil Vladimíra Hotovce, který mě provází na mé "Cestě meče" dodnes. V Děčíně jsem v roce 2000 oficiálně založil klub Nichibotsu Dōjō, kde jsem měl příležitost předávat své zkušenosti mnoha lidem v oblasti Kendō i iaidō. Přestože již někteří z nich aktivně necvičí, principy bojového umění jim umožnily zlepšit jejich život a denně je provázejí.

Na jaře 2013 jsem se přestěhoval na jih České Republiky, do Českých Budějovic,  kde jsem ještě více prohloubil své několikaleté přátelství s Lukášem Laibrtem. Naše "Cesty" se propojily. Cvičil jsem dočasně v klubu Fudōshinkai. Po nějaké době jsme s Lukášem založili  vlastní klub Kusanagi Kai  a od té doby   spolupracovali na všem co nás potkalo.

V červenci 2017 jsem se přestěhoval do Ostravy, za rodinou. Zde jsem byl osloven přáteli k pomoci při založení nového klubu. Na podzim téhož roku klub Tōbukan oficiálně vznikl.

Členům každého klubu, kde působím, vždy předávám nejen zkušenosti plynoucí z roků cvičení s mečem, ale též ty, které přijdou časem samy a to i v běžném životě. Vždyť poznáváním kultury jiné obohacujeme tu svou.

 

"Všem Vám, kdo se rozhodujete o tom jestli začít cvičit Kendō nebo iaidō, doporučuji, rozhodněte se !

Ať již bude rozhodnutí jakékoliv, bude tím správným.". Jiří Vlasatý.

PROČ MÁME ZA SYMBOL KLUBU PRÁVĚ LIŠKU

liška Bystrouška

Česká Republika se vyznačuje velikým uznáním v oboru klasické hudby. Jedním z nejznámějších skladatelů je Leoš Janáček, rodák z obce Hukvaldy, která je asi 30 km od Ostravy. Ten podle bajky složil operu Příhody lišky Bystroušky. Právě toto spojení historie a současnosti spolu se vztahem k přírodě a hudbě nás inspirovalo k použití lišky jako symbolu našeho klubu. A mimo to, Dominik Vavrla lišky prostě miluje.

 

Bajku si můžete přečíst na odkazu

 

Něco z historie :

 

Liška Bystrouška je lyrická bajka určená původně pro děti spisovatele a novináře Rudolfa Těsnohlídka z roku 1920. Hlavní postavou knihy je stejnojmenná liška Bystrouška.

Hudebního skladatele Leoše Janáčka tento pohádkový novinový námět zaujal natolik, že mu posloužil jakožto předloha pro libreto k opeře Příhody lišky Bystroušky z roku 1924.

 Příhody lišky Bystroušky je opera o třech dějstvích, složená v letech 1921-1923.

Její premiéra proběhla v Národním divadle v Brně 6. listopadu 1924. Opera je jedním z nejhranějších děl skladatele jak v českých divadlech, tak na světových operních scénách.

 

 Leoš Janáček (3. července 1854 Hukvaldy – 12. srpna 1928 Ostrava) byl světově uznávaný český hudební skladatel klasické hudby. Přestože patří do generace české hudební moderny, je jeho styl velmi osobitý a originální. Je ceněn především pro nezvyklou melodiku, vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska. Ve světě je znám hlavně díky svým operám, orchestrálně-vokálnímu dílu Glagolská mše, Sinfoniettě, symfonické básni Taras Bulba a komorním skladbám, především smyčcovým kvartetům.

 

 

Leoš Janáček

Kitsune (japonsky: 狐) je tradiční postava japonské mytologie, toto slovo znamená v japonštině „liška“. Příběhy jej popisují jako inteligentního tvora s magickými schopnostmi, které se zvyšují s věkem a zkušenostmi. Mezi jeho schopnostmi vyniká především transformace do lidské podoby, ve které obvykle lidi ošálí, ale některé příběhy jej popisují i jako věrného ochránce, přátele, milence a manželky.

Kitsune též bývají spojovány s Inari, japonskou bohyní lišek, plodnosti, rýže, čaje a saké, zemědělství a průmyslu, všeobecného blahobytu a úspěchu. Inari je jedním z hlavních Kami v Shintō, které slouží lišky Kitsune jako poslové.

V lidské podobě mají jeden hmotný ocas, a podle toho jakou mají moc, tak tolik mají nehmotných, prúsvitných ocasů.

 

Lišky jsou obdařeny vyšším rozumem, dlouhým životem a kouzelnými schopnostmi. Bývají řazeny mezi Yōkai či duchovní bytosti, a samotné slovo Kitsune se často překládá do jiných jazyků jako liščí duch. To ovšem neznamená, že by Kitsune byli duchové, ani že by byli od základu odlišní od běžných lišek. Slovo duch je použito, aby odráželo skutečnost, že Kitsune nabývají nadpřirozených schopností.

 

Existují dvě základní skupiny. Zenko (善狐, dobrá liška) jsou laskavé, božské lišky spojované s božstvem Inari. Proto bývají někdy nazývány též Inariho lišky. Na druhé straně jako (野狐, divoká liška) bývají zlomyslné a lstivé. Místní tradice zahrnují ještě další druhy, například Ninko je neviditelný liščí duch, kterého může člověk spatřit jen pokud jej Ninko ovládne. Jiné tradice rozdělují Kitsune do třinácti skupin podle nadpřirozených schopností, které ovládají.

 

Kitsune se také vyznačují tím, že mohou mít až devět ocasů. Obecně platí, že více ocasů značí starší a mocnější lišku; podle některých příběhů dorůstají až když liška dosáhne věku 1000 let. Nejčastěji se v příbězích objevují Kitsune s jedním, pěti, sedmi a devíti ocasy. Když liška získá devátý ocas, její srst se zbarví bíle nebo zlatě. Tyto takzvané Kyūbi no Kitsune (九尾の狐, devítiocasá liška) pak získávají schopnost vidět a slyšet cokoli, co se děje kdekoli na světě. Také jim bývá přisuzována neomezená moudrost (omniscience).

 

Kitsune na sebe mohou brát lidskou podobu, což je dovednost, kterou získávají v určitém věku – obvykle se uvádí 100 nebo 50 let. Přeměna vyžaduje, aby si liška zakryla hlavu rákosem, velkým listem nebo lebkou. Kitsune na sebe obvykle berou podobu krásných žen, mladých dívek nebo starších mužů. Výsledná podoba není omezována ani věkem ani pohlavím lišky, a dokonce na sebe mohou vzít podobu konkrétního člověka. Obzvláště proslulá jsou zosobnění krásných žen. Ve středověkém Japonsku se dokonce věřilo, že kterákoliv žena, kterou potkáte samotnou venku, obzvláště za soumraku nebo v noci, může být Kitsune.